Několik napospas daných úlomků
z knihy
Spirály II
* * * * * * *
KDYBY se Nic nestalo,
spal by Bůh
a já bych nemohl Ti říct,
že chci To,
Co chceš i Ty.
* * * * * * *
HOŘÍCÍ POUTNÍCI
Po nikdy nedotkaných mostech
svedených do hlubinných útesů
vstupují, s neklidem v svých kostech,
spiklenci údivu a úžasu.
Hledají, stupínek po stupínku,
v jícnech šalebných propastí,
co stálo by za zmínku,
co stíny jim objasní.
Nořící se, hořící, klanící se poutníci,
podzemním krajem v tichu bloudící,
z lůna pod kůží,
z hlubokých kaluží,
přináší cosi.
V bezednou naději
vržená kotva je odvěká.
Vzývají, ač možná nechtějí,
živí a dráždí hlad člověka.
Jen záře jejich očí,
v příšeří nevšední krajiny
osvětlí, kde je kořen noci,
proč snad i vrahové jsou nevinní.
Brodící se, hořící, ptající se poutníci
v podzemní kraje sestupující,
v tepnách pod kůží,
v hlubokých kalužích,
nachází cosi.
Věří, že těla jsou i průsvitná
a duše samá hlína,
že je smrt jak bouře nezbytná
a nemůže být jiná.
Vnímají smyslům skryté pohyby,
proměny kamenů ve vzácnou sůl,
vědí, že bezpochyby
může být hrobem jen i zlatý důl.
* * * * * * *
DUCH DEŠTĚ MLČÍ,
v očních sutinách se páří v ohni těla bůh,
ze zlaté jámy teče v nespoutaných řekách horká sůl,
teče do všech mrtvých moří,
jejichž vodu vdechují i labutě,
v klubku spící rorýsi mlhovinou vířící,
dravci nad Venuší hledající stín,
a vytrvalý netopýr, který už nemá strach
mít rád alespoň strach.
Když prcháš silou vůle,
vypadáš jako když brečíš proti větru.
Na nultém poledníku potkáváš půlnoc,
jak hoří v jádru své temnoty zvědavostí slepých dětí,
kterým vyprávějí o půvabných barvách
v šatu tanečnice na pokraji smrti.
* * * * * * *
DUHOVKY KRÁLŮ PANUJÍ SVĚTLEM,
příští úder blesku nikdy neskončí
a hromobití setřese z nás kůže
napnuté na bubnech srdcí
vymlácených, vymačkaných, dutých.
Kletba zmizelých je nepatrná,
v úzkém pruhu rosy pijí smyslů zbavení,
strůjci souhvězdí
a tvůrci těl na jedno použití.
Svůdci těl na jedno požití pijí smyslu zbavení
a nikdo si neví rady s tím,
proč jedna ruka končí tam,
kde druhá nezačíná.
Mezera zera se rozpíná úderem stesku.
* * * * * * *
NENÁPADNĚ UKAZUJE,
šeptá mi do ucha
a usmívá se:
"Ten žije v jiném světě!"
Já se k ní nakloním,
šeptám jí zase:
"Jako každý z nás!"
Má jinovatku na řasách,
tuhne jí úsměv.
Je trochu mráz.
* * * * * * *
KOSTLIVEC ZE SKŘÍNĚ
nám občas v noci chodí po pokoji.
Někdy jen smutně stojí u okna.
Ale někdy stojí přímo nad námi
a tiše mumlajíc
nás proklíná.
* * * * * * *
PROCHÁZÍM SE a tam, kde jsem už jednou byl,
někdo stojí.
Ptám se: "Jsi tu sám?"
"Ne, ale jako by někdo chtěl!"
Rozepjal jsem ruce a s dlaní se mi sypal sníh.
Dopadal a tál.
Vypařil se.
Jako já.
* * * * * * *
V JAKÉKOLIV DOBĚ jsi to našel, nebudeš mít klid.
Čeká tě posmrtná zkušenost uprostřed léta
a vydáš-li se po stopách, ke kořenům totemu,
dotekům neujdeš.
Jako někdo jiný vykradeš svůj dům a ve sklepení
založíš kult papírové masky.
Jsi stejně neohebný jako včera, jen máš pocit,
že je nebe příliš nízko a musíš se tisknout
více k zemi.
Průlet planety tě vyděsil?
Prošla břišní krajinou a její měsíce tě provázejí
dodnes jak hořící svíce po obvodu stolu,
v jehož středu jsi chtěl vyslechnout to staré dítě
ukryté za horizontem událostí
- v uzlu slepých střev.
Sedíme u ohňů a kolem krouží bytosti
prahnoucí po ohništích,
v která by vložily všechen svůj žár.
* * * * * * *
STRYCHNINOVÝ HÁJ je daleko a cesta je suchá,
popraskaná jak mé rty v zimě, před zimou a po ní.
Chronický nečas a papírové boty k tomu.
Jsi jediná trhlina v zemi, kterou rád pronikám.
Ulámané větve tvých myšlenek jsou do mého krbu vášeň.
Jak jsem ti psal, že nespím od těch dob, co našli ho, po třech dnech a živého,
myslel jsem to jinak, neboť tak to učil.
Život se tím stává zábavnější a dějiny pak mají spád.
Já bych měl jít spát.
Jsem ještě dítě, hledající matku.
Tvor na nekonečných ramenou temného otce, panenského transvestity z hlubin kostí.
Rozkládám čas a trvám na svém: Miluji tě, ale nevím proč?
Až jednou budu v háji a vysvětlím ti nenávist, přijde to samo.
Je neděle večer, mám plameny v hlavě a rád bych znal tvé utrpení.
Možná právě dnes by mi to rvalo srdce.
Někdy se to stává.
Někdy.
* * * * * * *
PŮL NEBE s jahodovou šťávou,
černým uhlem rámovaná krev
a samostříly půlkoní a pololidí
čechrající smrt domácích mazlíčků.
Odvážná jsou tvrzení, jak je život krásný.
Zvlášť po dobrém obědě.
Můžu Tě mít na chvíli
nebo prchat před sluncem v Tvém stínu
věčností zbožného smíchu.
Zanechal jsem rýhu v tváři někoho jiného.
Její hloubku nikdy neodhalím,
její pravdu nikdy neobhájím,
její skutečnost je nejistá.
* * * * * * *
NA DLANÍCH nesl několik hořících vteřin
a přál si s nimi založit ten požár,
v kterém by ohřál
možná už mrtvý svět.
Prosil a zaklínal,
zpíval a čaroval,
miloval, litoval.
Jakoby naposled.
* * * * * * *
